Chtěla bych, aby tento text patřil mojí moudré babičce. Dnes odešla. Tiše, poklidně a ve spánku. Tak, jak si přála.
Tenhle text se nejspíš nedostane do vyhledávačů. Google ho nikomu neukáže. Nikdo sem asi nepřijde podívat se na slova, která jsem tady zanechala jako poctu mému milovanému „babíčkovi“.
Ale já potřebuju, aby někde zůstala hmatatelná stopa. Otisk toho, jak moc babička ovlivnila můj život a co všechno pro mě znamenala. <3
Jaká byla ta moudrá žena?
Byla hrdá. Samostatná. Upřímná a přímá. Možná někdy tvrdá, ale stále milující. Vždycky mě vyslechla. Vždycky tu pro mě byla. Možná jako jediná…
V její přítomnosti jsem se nikdy necítila osaměle. Byla mi nejbližším člověkem z celé rodiny.
Ke konci jejího života jsem viděla i její chyby. Zatínaly se do mě bolestně. Ale byla to moje chyba. Postavila jsem si ji na pidestal a zbožštila ji. Ona přitom byla člověk. Ten nejlepší člověk, kterého jsem znala. Pochopila jsem to naštěstí velmi rychle a nenechala tuhle svoji vlastnost narušit náš vztah.
Milovala červené růže. Veselé barvy. Tmavé vlasy. Štíhlá opálená těla. Usmívající se lidi. Nealkoholické pivo. Makové buchty. Stromy. A mě.
A já milovala ji. Jak jen vnučka může milovat svoji moudrou babičku, která ji toho tolik naučila o životě.
Nikdy na tebe nezapomenu, babi. A pamatuj, že se určitě máme ještě potkat. Buď v tomhle životě, nebo v těch dalších. Budu čekat na znamení. Zatím se opatruj…
A měj se, jak chceš. Tvoje oblíbená věta.
