Jak zapomenout na dvojplamen?

Nevím… nikdy se mi to nepodařilo. Bojuju s tím už 7 let a pořád jsem tam, kde jsem byla. Emoce se zklidní, zvykneš si, ale nazapomeneš. Na té hluboké citové úrovni ti tvůj dvojplamen stále velmi chybí. Jako bys už nebyl*a kompletní. A zpětně si uvědomuješ, že jsi vlastně nikdy předtím nebyl*a kompletní. Nebo jinak… po prvotním rozpadu a znovuposkládání určitě kompletní seš – takovým tím běžným lidským způsobem. Ale tak moc ti ten druhý chybí, že se to snad ani nedá slovy vyjádřit.

Připadám si hloupě? Samozřejmě. Ale to je tak asi všechno, co s tím můžu dělat. Tohle není role oběti, ale popis čistého faktu. Tenhle hluboký pocit chybění a toužení po znovusetkání nemůžu vymazat. Prostě tam je a já se s ním naučila žít.

Po setkání s dvojplamenem svět chutná jinak

Hodně jinak. I když si všechno „sedne“, nic není jako dřív. Já například vím, že se už nikdy znovu nezamiluju. Taková ta běžná láska už mi přijde jako lež. Malá, bezvýznamná, která tě neposouvá dál. Povrchní biologická záležitost, kterou ale nechci nijak shazovat, protože se tady díky ní všechno lidské i zvířecí znovu rodí a obnovuje. Ale pro mě už příliš neznamená. Připadám si jako lhářka.

Byla jsem spoustu let bez partnera, z vlastní vůle. Potom jsem si řekla, že bych měla přestat čekat na něco, co se nikdy nestane. Ale partnerský život už mě nenaplňuje a asi nikdy naplňovat nezačne. Chybí mi to propojení. Všechno je tak děsně povrchní. Připadám si, jako bych podváděla někoho, koho v tomto životě ani neznám. Je docela zvláštní, když si tvoje duše vzpomene na něco, co není v tvé paměti. Máš potom (oprávněný) pocit, že se chováš opravdu iracionálně.

Myslím, že tohle dokážou pochopit jenom lidé, kteří si prošli podobnou zkušeností. Potkali svůj dvojplamen a nevyšlo jim to. A teď žijou dál… samozřejmě navenek úspěšně, protože přece nejsme looseři, že jo. Ale uvnitř cítíme tisíce malých magnetků, které nás táhnou k tomu druhému. Člověku, kterému bychom chtěli stát po boku v dobrém i zlém navěky, protože už víme, že smrt nás nerozdělí.

Dvojplameny a jejich dynamika

Měla by být taková klasická, karmická. Jeden dvojplamen touží po tom druhém, který úspěšně uniká. Potom se role obrací, obvykle ve chvíli, kdy to ten první vzdá. Jsem si naprosto jistá, že jsem svou druhou půlku potkala. Oblítla jsem si zeměkouli na obláčku cvokovství, kdy mě tohle setkání vystřelilo na oběžnou dráhu tramtalákova. Jenže dynamiku jsem necítila.

Jediné, co jsem cítila, byla osudovost. Měla jsem dojem, že tady musím být vždy pro něj a že spolu máme růst a pomáhat. Je jedno s čím. Jen pro dobro všech. Byla jsem připravená udělat cokoliv, co by bylo třeba. A čekala jsem na to, až mě vezme za ruku a řekne, že už teda můžem a jdem na to.

To se ale nikdy nestalo. Nepřišlo žádné vysvětlení. Nechápala jsem, proč nemůžu být tím, kým mám být. A dodnes to nechápu.

Zaměřila jsem se na svou rodinu a miluju ty malé človíčky. Udělala bych pro ně všechno. To mě drží a dává to smysl mému životu. Ale nikdy už nebudu jako dřív. A jediné, po čem budu v hloubi duše toužit, bude opětovné setkání…

Bez těch her a ukázek moci. A toho, kam až sahají konexe a co všechno je možné v dnešním světě propojeném technikou. Sním jenom o obyčejném setkání dvou malých lidí, kteří by mohli přinést světu něco hezkého, i když vlastně nevím co.

Jsem jenom malý človíček. Jen bych si přála svobodu pro nás všechny. Skrze lásku. Tu jedinou opravdovou. Chybíš mi tak, jak nikomu nikdy nikdo nechyběl. A když tě někdy cítím, chybíš mi ještě víc…